Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznávám, že tato recenze je psána zpětně proto, že jsem k AMARANTHE přičichnul až po vydání jejich druhého alba (takže je to psáno zpětně a ještě pozdě), a nebudu popírat, že to bylo díky jejich akčním videím na YouTube. Kdysi tak oblíbená videa s dějem (ještě v osmdesátkách snad povinnost) se již nějakou dobu nenosí, nicméně AMARANTHE na ně vsadili jak pro „Amaranthe“, tak i pro „The Nexus“. Z klipů mám dojem, že si páni hudebníci velmi rádi zahrají Counter-Strike. Záchrana nebohé Elize Ryd v „Hunger“ postrádá pouze Jean-Clauda v hlavní roli.
Hudebně jsou AMARANTHE směs všeho možného. Nazvat by se to mohlo elektronický pop-metal. Základ jsou sekané riffy, občas kytarista vykouzlí sólo a o kresbu melodie se postará elektronika. Kytaru i klávesy má na svědomí hlavní postava kapely Olof Mörck (známý hlavně z DRAGONLAND, na jejichž poslední řadovce „Under The Grey Banner“ ostatně hostovali všichni tři zpěváci z AMARANTHE ), hlavní devizou kapely jsou tři rozdílné hlasy, charismatický soprán rodící se hvězdy Elize Ryd (AVALON, KAMELOT), tenor Jakea E a extrémní vokál v podání Andrease Solveströma. Jak to nazvat? Kráska, zvíře a paladin? Postup je to již mnohokrát vyzkoušený, přesto v podání AMARANTHE tato kombinace funguje.
U některých hitů jako „Hunger“ nebo „Amaranthine“ ta jejich různorodá trojice působí vysloveně skvěle. Využívají klasického postupu gradace, kdy jemný hlásek Elize Ryd vystřídá tenor a nakonec si zařve Solveström. Občas si prohodí pořadí, ale jinak se od tohoto schématu neodchylují - společný refrén, nějaká ta mezihra a jede se od znovu. Nicméně pro některé rychlé, nepříliš dlouhé skladby je tří hrdel pomalu až moc. Občas to působí křečovitě, aby se stihli vystřídat během sloky všichni tři, než si společně či na střídačku zapějí refrén.
Je patrno, že se Olof Mörck na prvním albu ještě zcela nerozhodl, jak velký důraz dát na elektronické pasáže. „Amaranthe“ je stále ještě metalové album a syntetizátory víceméně jen přicmrndávají. To je na druhou stranu škoda, když u některých písní („Automatic“, „Serendipity“) pěkný motiv zazdí sterilním riffem. U „Call Out My Name“ se symbióza povedla a kapela vykouzlila pomalu taneční hit. Ostatně tímto směrem se vydala i na albu následujícím.
Sympatické na celé desce je, že v tempu započatém s „Leave Everything Behind“ nepolevují a tlačí svou pop-metalovou elektronickou káru kupředu slušnou rychlostí (jen s občasným polevením) až po finální zářez. Tato přednost je současně i slabinou. Skoro polovina písní je vysloveně hitového charakteru s chytlavým, zapamatovatelným refrénem, ostatní, využívající stejného schématu, ve výsledku poněkud splývají a druhá polovina alba tak trochu ztrácí dech, byť ne rytmus.
Zvukově je album bohužel trochu nevyvážené. Je až příliš znát, že tři hrdélka byla prioritou. Rytmická sekce je poněkud utopená, především bicí jsou dost v pozadí a znějí tak nějak uměle. Elektronické pasáže by si klidně zasloužily trochu povytáhnout, zvláště když v pozadí zní celkem pěkné motivy.
Hodnotím vysoko, ne pro originalitu, zpracování nebo umělecký dojem. Body jsou za to, že je to celé moc zábavné a chytlavé. Některé popěvky se v hlavě uhnízdí a nechtějí ven. Hlavně je ten pop-metal hezky poskládaný dohromady a dobře se poslouchá. Příště bude něco o „The Nexus“, o nějaké dva měsíce později hurá na koncert a pak už jen zpytovat svědomí, jak snadno jsem jim skočil na lep.
„Amaranthe“ je fúze melodického metalu a elektronického popu. Je to chytlavé, trochu kýčovité, ale jako celek vydařené. Samozřejmě je otázkou vkusu, jestli vás tato směska bude bavit.
O skupine som vedel už dávnejšie, ale k tomuto albumu som sa dostal len pred rokom a rozhodne stojí za to - lenže nasledujúci "The Nexus" je podľa mňa naozaj ešte lepší. Moja najobľúbenejšia skladba bola "Rain", ale celý album je naprataný odspodu nahor hitmi, takže je jedno akú si zvolíte :) Priznávam že zo začiatku som Amaranthe považoval tiež za shit, ale nejako som im prišiel na chuť a dokázali že majú svoje kvality - hlavne gitarista a speváčka, ktorej by nabudúce mohli dať ešte väčší priestor, lebo je fakt že niekedy pôsobí kŕčovito snaha našrubovať do všetkých pesničiek všetkých vokalistov. Ale album je to dobrý a na počudovanie relatívne trvácny.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.